neděle 29. října 2017

Bordel - doma, v hlavě, v těle - všude

Já tedy nevím, kde soudruzi udělali chybu, ale změna času je pro mě jako pořádná rána palicí do hlavy. Já si říkala už ráno, že se nějak nemůžu probrat. Hlava dost mimo, nemůžu nějak utříbit myšlenky a tělo neposlouchá. Myslela jsem, že to je civěním dlouho do téměř noci na Harryho Pottera. Pak jsem to sváděla na včerejší extra strašidelné sobotní Halloweenské odpoledne na zámku v Plumlově (brrrr, bylo opravdu strašidelné!)... Teď tak přemýšlím, jestli nejsem takhle přejetá díky neplánovanému setkání s někým, koho jsem znala jen z vyprávění a obrázků. Anebo je ta moje hlava tak mimo kvůli naopak seznámení se s jednou skvělou ženskou, která mě poznala díky mému blogu  a nadrzo se přišla osobně seznámit (co, Renatko?)? PS: Reni, ozvěte se mi! Už mám roupy, musíme něco vymyslet ;)

Já nevím, každopádně... Čokoláda nepomohla. Yoga snad tento stav výjimečně posunula o level dál, ale spíše ke stavu ještě rozkolísanějšímu. Zaměstnat ruce, nohy a hlavu díky fyzické dřině taky nepřineslo uklidnění. Moc mi nepřidává ani ten vítr venku, je dost šílený a když jsem vystrčila nos z vyhřátého DOMA, málem jsem odletěla i s vysavačem, který jsem si nesla - a který mimochodem přestal fungovat po vysátí prvních dvou sedaček, Pak prostě a jednoduše vypnuli proud - abych konečně uklidila ty rozdrobené sušenky, croissanty, rohlíky a další svačinky v autě (stydím se za ten bordel, co tam dvojčata nadělala!). 

Tohle bych potřebovala... Akutně!


Ráno se nepovedlo právě kvůli tomu všemu! Normálně hlídám manželovi čas, protože když vím, že má někde být, tak ho tam prostě ženu, aby na něj ostatní nečekali. Dnes jsem je vyhnala taky. Odjížděli pozdě, v 10 h měli být v Olomouci. V duchu jsem se omlouvala všem, kteří na ty tři čekají... Hodiny na troubě ukazovaly přesných 10:00 hodin při odjezdu smečky za doprovodu šíleného deště a vichru. To jsem si i říkala, jestli by neměli v takovém počasí radši zůstat doma (větře, utiš se trochu, potřebuju, aby se všichni tři Blíženci vyvenčili!). Nakonec odjeli k mé úlevě a myslím, že i k jejich (byla jsem nějaká opravdu přejetá). O 20 min později mi přistává sms... 

"Víš, kolik je hodin?!"

Kouknu na mobil... No... 09:25 h... Kouknu na troubu... 10:25 h... Jejda... Strašně, ale strašně jsem je hnala, aby stihli příjezd na 10 h na místo určení. Tak moc jsem je hnala, až tam dorazili o víc než půl hodiny dřív. Snad mi to odpustí...

Ale to je přesně ono! Posuny času z letního na zimní a podobné další nesmysly nám prostě nedělají dobře! Ať je to jak chce, dnes můj manžel díky mému hlídání času dorazil snad poprvé v životě s předstihem. A myslím, že trhl rekord :D



středa 25. října 2017

Tak tedy vznikla - Yoga v obýváku

Běžím. Myšlenky nechávám jen tak proplouvat. Pozorovat. Zklidnit dech. Utišit tu mysl. A daří se. Soustředím se na TEĎ, na to, co je tady. Běhání vždycky pomůže. Je to jako yoga, ta taky pomáhá vyhnat z hlavy nepotřebné a nechat to, co je důležité. 

Těšila jsem se na ty ŽENY. Ty, které se rozhodly, že udělají něco také pro svou mysl. A nejen pro mysl, ale i pro tělo. ŽENY, které prostě chtějí poznat yogu, které chci naučit dýchat a vnímat své tělo, svoje pocity. Protože o to jde - naučit se rozpoznat, co nám dělá dobře a co už ne. Kde máme hranice, jak moc můžeme přes ty hranice zajít, aby nás to posunulo nebo naopak vrátilo zpátky. 

Výsledek byl fantastický! Yoga v obýváku mě bavila a pevně doufám, že bude bavit i ty, kteří sem přijdou. Svíčky, podložky, vonný olej, miminko (jsem baby friendly, takže to šlo nádherně i s jedním miminkem) a chvíle jen pro nás/vás. 

Děkuji vám, ŽENY!


No a odpoledne dětská yoga ve školce. Hravá yoga. Moc jsem se na ni těšila. Děti dávají yoze úplně jiný rozměr. Neberou ji tak vážně, občas ji neberou vůbec :D Každá hodina je velká improvizace. Každou hodinu se mi chce brečet i smát zároveň z toho, jak moc děti tu yogu (ne)berou. A já tyhle chvíle s nimi miluju. Protože... Tam to není o mně, mých myšlenkách a prostoru pro mě, ale je to o dětech. Improvizaci. Zaujetí. Inspiraci. 


I vám děkuji, DĚTI. Učím se od vás "cizích", i od vás vlastních :)


neděle 22. října 2017

Raduj se z toho, co máš, nepřemýšlej nad tím, co ti chybí…


Proč se tímhle hlasem neřídí většina z nás? Naopak, pořád se za něčím honíme, chceme ještě víc,  než máme. Bohatí chtějí být ještě bohatší, hubení ještě hubenější, krásní ještě krásnější a tak dále a tak dále. Nejsme spokojení s tím, co máme, přitom stačí taaaak málo! Začít si vážit toho, že je člověk zdravý, má kde bydlet, co jíst. Že má kolem sebe lidi, kteří ho milují. Většina z nás na otázku „Jak se máš?“ odpovídá „Dobře, ALE…“ I já se mockrát přistihla, že reagují přesně tímhle způsobem. To jediné obyčejné ALE se vždycky objeví. Tato tři písmena dávají odpovědi mnohem větší význam, protože nás samozřejmě zajímá, jak dotyčný bude po ALE pokračovat.



Nedávno jsem se ptala kamarádky, jak to dělá, že je neustále tak dobře naladěná, optimistická, usměvavá. Odpověděla mi: „Veru, musíš se smířit sama se sebou, najít v sobě klid a rovnováhu.“ Došlo mi, jak hluboká pravda v takové jedné větě je. Jaký má význam. Neustále hledáme věci - štěstí, lásku, přijetí, uklidnění - tam venku. Jsme přesvědčení o tom, že nás učiní šťastnými a spokojenými. Jsme toho názoru, že stačí mít na kontě třeba 5 milionů či zhubnout aspoň 3 kila a bude nám líp. Je to hloupost, vždyť ta moje kamarádka měla pravdu. Já to vlastně vím už dávno, jenom na to občas jaksi pozapomenu. Spíš chci pozapomenout, protože když se uzavřeme do svého smutku, je nám líp v pozici ublížené oběti.

Dokud se nezačneme brát takoví, jací opravdu jsme, radovat se z toho, co máme TADY a TEĎ, nikdy nedosáhneme vnitřního smíření se sebou samým.




Co takhle přestat skuhrat, přestat používat ALE, která nám jen vytváří omezení v naší hlavě a začít konečně žít v realitě, ve které se nacházíme? Teď… Tady… S tím, co máme. Vším kladným i záporným. Co si začít vážit sebe a svého života? Co takhle začít být vděční? A co se začít radovat z toho, co máme a nemučit se přemýšlením nad tím, co nám chybí…?

středa 11. října 2017

Studený podzim - no a co?

Momentky podzimu... Miluji tohle období, ačkoliv spousta lidí jej naopak nesnáší. Ta vlezlá zima, mlha, nikde nic pořádného... Jenomže já vidím naopak plno barev, cítím spoustu nezaměnitelné vůně spadeného listí, sbírám šípky, balím se do nejteplejších ponožek. Jsem věčně promrzlá a stejně mám takové období nejradši ze všech. Všichni se přestáváme usmívat, ale proč? I teplý čaj je přece něco božího. S medem, citronem nebo jen tak bez ničeho, když se vybere správný, voňavý, sypaný.




Podzim je krásný právě proto, že hýří barvami, které v žádném jiném ročním období neuvidíme. Tak se rozhlédněte a zkuste si jej užívat! Je totiž co užívat!



Blíží se další svátek - SAMHAIN. Byl to svátek mezi dvěma hlavními periodami (létem a zimou), pro Kelty byl začátkem nového roku a byl vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch a živí mohou navštívit podsvětí. Dočetla jsem se, že právě v noci z 31. října na 1. listopadu, kdy tento svátek nastává, se mají zapalovat svíčky, aby zemřelí nebloudili ve tmě. 

Podzim má spoustu krás, jde jen o to, jestli je chceme a dokážeme vnímat. 

Tak šup, pořádně se obléct a ven sbírat šípky na čaj, protože právě šípky obsahují celou škálu minerálních látek a vitaminů prospěšné pro naše tělo. Za zmínku stojí především vitamin C, také ale B1, B2, P a K. Čaj ze šípků můžete použít při nemocech nervového systému, má močopudné a utišující účinky a zvyšuje odolnost našeho organismu proti nemocem. 



Ale mezi námi... Něco trošku více kaloričtějšího (jako třeba mini RAW zákusky na fotce) k takovému čaji má taky hodně prospěšných účinků. Minimálně na nervy určitě :)




úterý 10. října 2017

Yoga v obýváku

Tak nějak začínám intenzivně cítit, že bych se ráda zařadila do davu pracujících, ale ne do davu, který by hrnul spolu se stresem do nížin, kde sídlí obrovská únava, vyčerpání, snaha udělat rychle, rychle a samozřejmě všechno nejlépe. Nechci práci od do, nechci se zase honit do úmoru, abych přišla domů zbičovaná s bolavými zády a naskočila do toho kolotoče domácích povinností spojených s dětmi. 

A tak si hraju s myšlenkou YOGA V OBÝVÁKU



Po rekonstrukci bytu jsem najednou zjistila, že máme hodně prostoru. Dobře, není to straaaaaaašně veliké bydlení, ale prostoru je tady opravdu dost - tak akorát, řekla bych. Jak si tady tak téměř denně praktikuji svoji Ashtangu a když Bůh a děti dopřejí potom ještě v průběhu dne třeba krátkou 20 - 30 minutovou sestavu pomalejší formy yogy, napadlo mě, proč tu prostě nepozvu 2 - 3 maminky, které o yogu taky stojí a nemají hlídání, nemají energii chodit někam večer a přitom by chtěly na chvilku vypadnout z domu. 

Jsem lektorka yogy, která se stále postupně snaží sebevzdělávat, která nemá prozatím moc možností vést skupinové lekce ve večerních hodinách, aniž by tam nevzala děti (ano, to jsou ta úskalí manželství, kdy pracuje mužská polovina v zahraničí). A taky mi čím dál častěji chybí společnost. Poznat nové lidi, získat zase další rozhled díky každé osobnosti, kterou bych mohla či měla potkat. Chci zase začít chodit do společnosti, ve které budu na stejné vlně jako ostatní, které potkávám. Ovšem, když do té společnosti nelze jít, co tu společnost prostě pozvat k sobě?

Chci trošku povýšit své NIC na vsi (tady najdete můj článek http://www.kreativnimama.cz/2017/08/uz-jsem-skoro-zapomnela-jaky-byl-zivot.html) na NĚCO na vsi. 

Maminky (ale klidně i nemaminky!), které by chtěly začít s yogou, pojďme se sejít! Pojďme zkusit hodinku protažení, relaxace, především ale učení se DÝCHÁNÍ v obýváku, který uzpůsobím yoze, slibuji :) Děti si můžou pohrát vedle v pokojíčku mých dvojčat (ovšem pak se to musí i uklidit, aby dvojčata nic nepoznala :D) nebo jim výjimečně zapneme pohádku, anebo se prostě připojí k nám. 

Začátky můžou být stylem pokus - omyl, sama nemám nejkonkrétnější představu, jak by to mělo fungovat, resp. spíš jak to bude fungovat s dětmi za zadkem :D, ale tahle myšlenka už v hlavě je a nevznikla tam náhodně! Lekce bych vedla za přiměřenou cenu, podložky s sebou a děti, pokud není možnost hlídání či odložení, vzít s sebou :) Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby se maminky mohly svézt spolu i jedním autem, takže zase takové propojení, abychom si všechny vyšly co nejvíce vstříc!

Pokud bude zájem, pište buď přímo tady, anebo klidně rovnou volat na 776 077 440.

Jsem zvědavá, kolik z maminek má podobné pocity, nadšení, motivace, chuti a energie na takový projekt! Nejde mi o to jen učit yogu. Jde mi o to se sdružovat, když jste tak lehce "izolovaná" od ostatních jen proto, že se staráte o domácnost a děti. Je to srozumitelné, tento můj koncept a představa...?

Budu se těšit!

Namaste




pondělí 9. října 2017

Když chcete překonávat sami sebe, ne vždy to dobře dopadne...

Už když jsem viděla kulatící se měsíc, který přibýval hezky do Úplňku, psala jsem o "divnu". Tento článek vyjde až v listopadu na jóga dnes a já popisovala svůj stav, kdy se mi tento Úplněk zdál nějaký obzvlášť podezřelý. Mně se totiž průsery stávají zásadně při úplňkových dnech... Když jsem psala článek na jóga dnes, netušila jsem, že to "divno", které cítím, bude ještě horší než v mých představách. 

Začalo to ve čtvrtek, kdy den před odjezdem odpadla řidička s autem, které mě mělo dovézt do Lucemburska. Co teď? Autobusy strašně drahý, cesta dlouhá a ne zrovna pohodlná, další řidiči na spolujízdě zmizeli jako by zrovna TENTO víkend, kdy já AKUTNĚ potřebuji a chci za manželem, zrovna nikdo jet nechtěl. Byla jsem naštvaná, manžel zklamaný. Co vymyslet, když máte půl dne do odjezdu?

Hecnout se... Zkusit, jestli vydržím a jestli to zvládnu. Přemýšlela jsem nad tím, že ten Úplněk mi všechno kazí. Věděla jsem, že to bude průser už ve chvíli, kdy mi zavolala paní, že prostě nepojede a mrzí ji to stejně jako to mrzelo mě. Že to mám brát jako zkoušku své síly. Tak jsem to tak hold vzala...

Ale tak, přece nedám na nějaký svoje podivný pocity, že jo? Nejsem žádný béčko, abych se nepřekonala a nezkusila svoji odvahu, hranici, limit. Tak jsem prostě vyrazila ve společnosti toho obrovského měsíce, který se mi snad až vysmíval. Jela jsem 3 hodiny ve tmě po dálnici a ten lump se mi furt zjevoval tak jak střídavě vycházel a zacházel za mraky. 



Když jsem v pátek brzy ráno jela, hezky jsem si libovala, jak to skvěle utíká. Brno v pohodě, Praha v pohodě. Začalo to Německem!!! Snad na každém 20. kilometru zúžení čtyřech pruhů do dvou, kamionů tolik, že jsem je přestala počítat po prvních 5 minutách v zácpě, a hlavně ten strašný déšť v kombinaci s větrem. Přes půl Německa pršelo, foukalo, oči jsem měla jak angorák, záda nahrbený a hlavu těsně za předním sklem, abych vůbec viděla. Když konečně bylo počasí lepší, zasekla jsem se v zácpě přes druhou část Německa. Jedna šílená kolona aut, druhá šílená kolona aut... Přežila jsem, Německo téměř za mnou. Přede mnou na tachometru 960 km ujeto, přede mnou posledních 20 min. Sjela jsem někam... A navigace v tu chvíli přestala fungovat. Reagovat. Mluvit. Nic. Nadávala jsem jak špaček. Pak se vypnul i telefon. Žádný signál. Žádná data. Byla jsem v háji... Po 10 minutách všechno naskočilo. Navigace fungovala, ale jakmile jsem zajela jinam než jsem měla, fungovat zase přestala. Data nefungovala. Potřetí si vyslechl  manžel v telefonu moje nadávání na "celej blbej Lucemburk a hnusný Úplněk". 

Měla jsem toho po krk. Po téměř 13. hodinách jízdy jsem toho měla opravdu dost. Zůstala jsem stát někde... Prostě na polňačce, cca 20 km od "místa určení" a napsala sms manželovi, kde se nacházím. Musel pro mě přijet. Chtělo se mi čurat, tak jsem to vzala přes keře. A všimla si po 13 hodinách, že mám kalhotky naruby. Mohl za to zase ten Úplněk... Kdo taky už jiný, že?!

22 minut čekání, kdy přijel manžel a já se odmítala během té chvilky posunout autem byť jen o 5 km kamkoliv, jsem byla tak naštvaná! Na sebe, Lucemburk, Úplněk, manžel, na svoje "překročit limit", že kdybych nebyla tak unavená a nebylo to 1000 km zase zpátky, snad se otočím a pojedu domů. 

Přežila jsem... A myslím, že pozdní večeře v indické restauraci , sobotní výlet do Francie, nakoupení výborných čajů, lyžařské bundy, podzimní čepice a letních botek, překvapení v podobě YOGA magazínu stálo za celé to trápení a trmácení. Fantastické croissanty s extra porcí másla v těstu ani nezmiňuji, to jsem vychvalovala už posledně a manželova dokonalá péče o mou utrmácenou maličkost způsobila zapomenutí všech těch nepříjemností spojených s cestou. 



Na zpáteční cestě jsem zabloudila jen jednou v Praze, dorazila UŽ za 11 hodin místo cca 14 a hlavně mi došlo, že... Když vystoupíte ze své komfortní zóny a překonáváte své strachy, posunujete se mílovými kroky dál a vpřed. A on jakýkoli výlet, který se má udát a je nepříjemný, je ve finále ten nejpřínosnější. Protože člověku dojde, že v sobě má tolik síly, na kterou by třeba ani nepřišel. 



Přemýšlím, že to příště možná zkusím i s dětmi ;) Ale zatím o tom JEN přemýšlím!

Během cesty jsem si říkala, co příště raději ano a co naopak vůbec...

  • Vstávat ve 3 hodiny ráno je sice obdivuhodné, ale stejně se nějaké koloně po tak dlouhé cestě nevyhnete. Takže si klidně přispěte, stejně cesta nebude trvat takovou dobu, kterou vám nakrásně naplánuje ten kouzelný přístroj zvaný navigace. 
  • Jet hladová 1000 km není dobrý nápad. Člověk je víc unavený a absolutně bez energie. 
  • Nespoléhat na to, že když přejedete jednu benzinku, že se vzápětí objeví druhá. S tím čuráním to přece vydržím, ehm... Ovšem jaksi jsem pozapomněla, že čurat v křoví se dá kdekoli na obyčejné silnici, ale na dálnici je to jaksi problém. 
  • Sbalit čokoládu!!!
  • Před tak dlouhou jízdou nainstalovat navigaci, která vás nenechá ve štychu.
  • Včas přichystat aspoň 2 CD, které během jízdy prostřídáte. Nejlépe s nějakou převyprávěnou knížkou a příběhem, ať udržíte pozornost. 
  • Kontrolovat tachometr, ale ne, kolik kilometrů zbývá do cíle. Kontrolovat počet UJETÝCH kilometrů. Víc to nakopává.
  • Nenechat se vyhecovat sebevrahy, kteří kolem profrčí stoosmdesátikilometrovou rychlostí. Je to jejich boj, vy si jeďte dál svých klidných 130 km/h.
  • Nekřičet po manželovi (ani po telefonu), když jste v háji, hladová, nervní a opravdu přetažená. Nemůže za to! (Tímto se ti, muži, omlouvám :) ).
  • Poslední bod, který mě napadá... Zkontrolovat si ráno, jakou stranou si oblékáte spodní prádlo. Po všem tom utrpení mi tahle třešnička na dortu přišla sice úsměvná a rozesmála mě, ale byl to spíš takový ten hysterický smích, podle kterého poznáte blázna. Ovšem nutno přiznat, že jakmile se tomu zasmál i manžel, situace se odlehčila. Poslední bod souvisí s bodem č. 1 - nevstávejte v dobu, kdy se oblékáte ještě otupělí ze spánku. 
Tímto se klaním před všemi cestovateli, kteří absolvují dobrovolně něco takového týden co týden. Takové cesty otupují a nemají moc smysl, pokud jim ten smysl nedáte. Je to opravdu o hubu, o život, o nervy, o rodinu - o všechno. 


středa 4. října 2017

Království pro děti

Když jsem zařizovala pokoj dětem, byla jsem nadšená. Objednala jsem spoustu nálepek na zeď, spoustu doplňků v mátové barvě. Dala jsem si opravdu záležet na tom, aby se děti v novém pokojíčku a hlavně po přestěhování do úplně nového místa, cítily jako doma hned od začátku a nezapochybovaly nad tím, že jim tady bude dobře. 

Plumlov jsem si zamilovala okamžitě, kdy mě tady - dnes už manžel - vzal na naše snad 4. rande. Byla jsem nadšená z té VSI (tady jeden z mých první nadšeneckých článků o Plumlově: http://www.kreativnimama.cz/2017/08/uz-jsem-skoro-zapomnela-jaky-byl-zivot.html), kde se v podstatě nic moc nedělo a přitom tady bylo narváno každý víkend díky nejrůznějším akcím, které se udály na zámku. 


Jelikož jsme se stěhovali z Brna do Plumlova tak nějak za pochodu a víceméně zůstávalo stěhování krámů, tzn. balení a následné vybalování a zařizování nového DOMA na mně samotné, dala jsem si hodně záležet na tom, co kam postavím. První jsem si vzala do parády dětský pokojík, na ten jsem se těšila jako by měl být můj vlastní :) Takže nakoupeny stromečky na zeď a fantastický koberec z www.maxmax.cz, pokračovala jsem s nákupem na téže webovce i s nálepkami na zeď, které jsem ve finální verzi na zeď nenalepila, protože mě napadla varianta nalepit zvířátka na jednotlivé zasunovací kastlíčky (Ikea) tak, aby si děti poznaly a pamatovaly podle zvířátek, kde co mají schováno. 







Pokračovala jsem nákupem svítících mini koulí v Pepco, původně visely tyto řetězy na poličce nad postelí, ale já je pak přemístila na okno. Taky jsem tam pořídila ukládací boxy v mátové barvě. Dva dny poctivě malovala stoleček a židličky do bílo mátové barvy, aby všechno ladilo. Stoleček jsem stejně nakonec z pokoje odnesla, najednou se díky němu totiž zmenšil prostor a už nebylo moc kam dát zámek a hrad. Ve zbývajícím čase jsem dětem namalovala na postýlky nálepky zvířátek a mini dráčků (syn miluje draky). 




Padl i dotaz, kde jsme koupili hrad a draka. Tak ten dostal syn k narozeninám, podařilo se mi sehnat na bazárku, ale fungl nový vygooglíte pod SCHLEICH VELKÝ RYTÍŘSKÝ HRAD S PŘÍSLUŠENSTVÍM, kdyby někdo přemýšlel nad dárečkem k blížícím se Vánocům ;) Můj malý z něj byl nadšený, takže doporučuji! Draky, rytíře jsme dokupovali postupně tak, jak přicházely další svátky, Vánoce a všechny ty příležitosti, u kterých se rozdávají dárečky. 


Dřevěný zámek, který byl mimochodem dost finančně náročný, jsem pořídila nový opět pomocí strýčka Googla. Zkuste zadat DŘEVĚNÝ ZÁMEK PRO PRINCEZNY



Další z krásných mátových doplňků byl LAPAČ SNŮ - vyráběno mou maličkostí :) Původně má viset na lustru, ale nebyla jsem schopná ho zatím pověsit. Ale chystám se na to již brzy!


Co se všeho ostatního týká... Pořizováno tak nějak za pochodu a průběžně :) Polštářky šité od mé sestry, plyšáčky ME TO YOU ještě z dob mého dětství a dospívání... 







Pokud jsem na něco zapomněla, určitě neváhejte s dotazy! A přeji spoustu krásného zařizování, pokud vás v nejbližších dnech čeká něco podobného ;)

pondělí 2. října 2017

Babí léto

Víkend se nesl v náladě, která byla vyvolána nejspíš tím fantastickým babím létem venku. Uvolněnost, slunce, příroda, svoboda. Spousta lidí byla na houbách, spousta lítala venku, všichni kolem se usmívali, nikdo nic neřešil. Bylo opravdu úžasné počasí, myslím, že každý si to užíval po svém.


Já shodila okovy, které mě dost táhly ke dnu za posledních pár dnů a ve chvíli, kdy jsem to udělala, ze mě něco spadlo


Najednou se vytáhly koutky úst a já se začala usmívat. K jakémusi "prozření" přispěl i sobotní workshop s Jaro Pávkem, kdy jsem si z jeho slov určených k nám - žákům, vzala veliké ponaučení a veliké pochopení. Zase takový ten nějaký AHA moment, kdy si pár dnů nevíte rady, najednou k vám někdo přijde a ejhle - všechno vyřešeno. Krásná slova, krásná motivace, příjemná společnost a to nejlepší, co jsem si odnesla (!!!) - neuvěřitelné uvolnění beder, na kterých jsem poslední dny měla naloženo asi přespříliš, protože bolest byla veliká.

Výlet na kole druhý den v tomto krásném počasí taky udělal svoje. Den, kdy jsem přestala dupat do pedálů a pustila brzdy... Nechala všechno plynout bez toho, aniž bych svírala půlky strachem "CO, PROBOHA, PŘIJDE ZASE ZÍTRA, POZÍTŘÍ, POPOZÍTŘÍ." Takové prozření, že ne vždycky je nutné mít všechny věci nějak nalajnovaný. 

Pevně věřím, že jste načerpali ze slunce maximum, co to šlo a s chutí a radostí se pustili do práce v pondělí. Já dnes s mottem "Všechno, co se děje, se děje z nějakého důvodu". 

Tak, ať se daří nejen v pondělí, ale celý zbytek týdne!







Očista

Tak y se vás dotkla. Ta nemoc... Ten Covid-19. Všichni o něm víme. Někdo se bojí, někdo z něj šílí, někdo ho stále nebere dost vážně. Patří...