Proč se tímhle hlasem neřídí většina z nás? Naopak, pořád se
za něčím honíme, chceme ještě víc, než
máme. Bohatí chtějí být ještě bohatší, hubení ještě hubenější, krásní ještě
krásnější a tak dále a tak dále. Nejsme spokojení s tím, co máme, přitom
stačí taaaak málo! Začít si vážit toho, že je člověk zdravý, má kde bydlet, co
jíst. Že má kolem sebe lidi, kteří ho milují. Většina z nás na otázku „Jak
se máš?“ odpovídá „Dobře, ALE…“ I já se mockrát přistihla, že reagují přesně
tímhle způsobem. To jediné obyčejné ALE se vždycky objeví. Tato tři písmena
dávají odpovědi mnohem větší význam, protože nás samozřejmě zajímá, jak dotyčný
bude po ALE pokračovat.
Nedávno jsem se ptala kamarádky, jak to dělá, že je neustále
tak dobře naladěná, optimistická, usměvavá. Odpověděla mi: „Veru, musíš se
smířit sama se sebou, najít v sobě klid a rovnováhu.“ Došlo mi, jak
hluboká pravda v takové jedné větě je. Jaký má význam. Neustále hledáme
věci - štěstí, lásku, přijetí, uklidnění - tam venku. Jsme přesvědčení o tom,
že nás učiní šťastnými a spokojenými. Jsme toho názoru, že stačí mít na kontě
třeba 5 milionů či zhubnout aspoň 3 kila a bude nám líp. Je to hloupost, vždyť
ta moje kamarádka měla pravdu. Já to vlastně vím už dávno, jenom na to občas
jaksi pozapomenu. Spíš chci pozapomenout, protože když se uzavřeme do svého
smutku, je nám líp v pozici ublížené oběti.
Dokud se nezačneme brát takoví, jací opravdu jsme, radovat
se z toho, co máme TADY a TEĎ, nikdy nedosáhneme vnitřního smíření se
sebou samým.
Co takhle přestat skuhrat, přestat používat ALE, která nám
jen vytváří omezení v naší hlavě a začít konečně žít v realitě, ve
které se nacházíme? Teď… Tady… S tím, co máme. Vším kladným i záporným. Co
si začít vážit sebe a svého života? Co takhle začít být vděční? A co se začít
radovat z toho, co máme a nemučit se přemýšlením nad tím, co nám chybí…?
Žádné komentáře:
Okomentovat