SAMOŽIVITELKA NEBO PODNIKATELKA?

 Velmi dobře si pamatuji na období, kdy jsem se musela odstěhovat ze společného rodinného domu, začít žít v podnájmu, protloukat se jako samoživitelka a řešit, jestli koupím dětem bundu nebo boty. Nikdy nezapomenu na ty beznadějné večery plné přemýšlení o tom, co se bude dít, pokud odejdu. Nejsem jediná máma dvojčat, která odešla od jejich otce, ale v té době jsem ten pocit měla. Strach, který mě svazoval, který mě doslova dusil, byl tak obrovský, až jsem se bála, že to snad nikdy nemůžu zvládnout. Neustále jsem řešila, jak můžu sama uživit dvě děti, když jenom za podnájem platím téměř dvanáct tisíc korun. 

Potřebovala jsem finanční jistotu, kterou jsem v tu chvíli neměla. 

Tehdy jsem měla jedinou možnost, a to vrátit se do práce, ze které jsem odcházela na mateřskou. Ovšem jednalo se o práci, která mě vůbec nebavila. Byla to pro mě jen určitá forma jistoty, ale naplnění z tohoto zaměstnání nikdy nebylo a věděla jsem, že ani nikdy nebude. 

Ovšem pro mě to byl příjem, který jsem jako samoživitelka velmi nutně potřebovala. 

Protože odejít s dvojčaty vstříc nejisté budoucnosti stálo sakra velkou odvahu. Jenomže já ji musela najít, protože společné soužití s tátou mých dětí už se nedalo vydržet. Zmobilizovala jsem poslední zbytky svých sil a pustila se do boje. 

Pamatuji si chvíli, kdy jsem při podepisování podnájemní smlouvy doslova smlouvala a snažila se uprosit správkyni nemovitosti o snížení ceny aspoň o pětistovku. Už tehdy jsem věděla, že takhle žít nechci, ale neměla jsem na výběr. 

Slíbila jsem si, že v podnájmu, který sežral více než polovinu mé výplaty a nebyl pro mě s dvojčaty ani dostačující, budu bydlet po dobu jen nezbytně dlouhou. 

Protože já při bezesných, protrápených nocích slíbila především dětem, že se budeme mít dobře. Že nedopustím, abychom v něčem strádali. 

Trvalo to velmi dlouhou dobu, než jsem pochopila, že se budu muset přestat pasovat do role oběti a budu muset začít prostě žít. Vydělávat. Budovat. Tvořit. Protloukala jsem se všelijak. Přivydělávala jsem si uklízením, psaním článků, občas vypomohli finanční injekcí mí rodiče. Ale pořád to nebylo ono.

Neustále jsem měla pocit, že přece někde ještě musí existovat cesta, jak z toho ven. A pak zafungoval Vesmír...

Doslova mě cvrnkla do nosu příležitost, která najednou začala dávat  smysl. Zkusila jsem podnikání. Ale tohle není podnikání, ve kterém platíte, platíte, platíte a nic se nevrací. Tohle je podnikání, které dává obrovský smysl, které je nejspravedlivější na světě, jaké jsem měla možnost poznat a hlavně je to podnikání, které přináší absolutní nadšení a radost. Jako bych našla činnost, která nejen že vydělává peníze, ale která mi taky přináší jakýsi pocit naplnění. Pocit, že pomáhám nejen sobě a své rodině přispět do rodinného rozpočtu, ale přispět také ještě třeba dětem, které nemají absolutně nic, dokonce nemají ani co jíst. Funguje to na principu "dáš a bude ti dáno". Další věcí, kterou velmi oceňuji je obrovská PODPORA. Podpora žen, které začínaly od nuly a musely ujít neuvěřitelný kus cesty, aby byly tam, kde jsou dnes. Už tohle je pro mě tak veliká inspirace!

Přece jen je tady ovšem něco, čeho dnes zpětně lituji. Že jsem tuhle příležitost nechytla za pačesy už dřív, ačkoliv mi Vesmír posílal dost jasné signály, že ANO, TOHLE JE ONO. 

A já už nechci propásnout ani jediný den na cestě k přísunu peněz, ono totiž není čas ztrácet čas. Uvědomuji si totiž čím dál víc, že budování něčeho TEĎ, znamená splnění mého snu a cíle v BUDOUCNU. Tohle je ten největší hnací motor. A přesto spousta žen stále váhá... Proč?