Jedno moudré poselství

Miluji příběhy. Vždycky jsem ve svém životě měla obrovské štěstí na lidi. Ať už jsem potkávala různé osobnosti, anebo jen někdo zajímavý byl mým sousedem. obohatilo můj život setkání s nimi natolik, že...

... jsem po povídání si s každým jednotlivým člověkem měla chuť udělat něco velikého. Napsat jejich příběh. Setkat se s nimi znova, pokud šlo o naprosto cizího člověka, se kterým jsem se prostě jen tak seznámila. Třeba dnes... NIC na vsi se stává zajímavým. Žiju tady jako poustevník, nestýkám se z tohoto mini městečka vůbec s nikým. Znám sousedy, znám prodavačky v obchodě a tím to začíná i končí. Po neuvěřitelném maratonu tahání krabic z garáže do nového bydlení a z domu zpátky do garáže (občas jsem to vzala i přes 3 sklepy, které tady máme a další 2, které jsem objevila omylem), jsem dnes měla konečně volno! Volno znamenalo vstát, upravit se a vyrazit po 20 dnech bydlení tady do města. Vyzvednout si řidičák, který tam na mě 3 měsíce čekal, až ho vyzvednu (ta moje krátkodobá paměť...).

Rychle vyřízeno, rychlý příjezd zpátky do mé "nory". Nějak mě Brno za posledních pár let unavilo natolik, že jsem se nezdržovala ani v Prostějově a těšila se zase na tu svou samotu, kterou si upřímně vychutnávám. Dokončeno všechno potřebné, tudíž jsem přepnula konečně na modul OPRAVDOVÝ ODPOČINEK.

Sbalila jsem tašku a šla k vodě. Nikde nikdo, usmívala jsem se a přemýšlela, co je dneska vlastně za den a proč mám pocit, že je pátek. Možná to slovo ODPOČINEK ve mně evokovalo prostě relax, volno, svoboda, klid. Lehla jsem si a chytala bronz dobrých 5 minut, než mě to přestalo bavit. Měla jsem nutkání se pořád rozhlížet, asi jsem byla plná adrenalinu ještě z toho šíleného kolotoče - krabice - garáž - doma. Kde se vzal, tu se vzal, najednou si vedle mě rozložil deku postarší důchodce. Obrovská travnatá plocha všude kolem mě a on si tu deku dá dva metry od mé osušky. Rozladilo mě to. Chtěla jsem si číst. O samotě. Chytat bronz. O samotě.

Pán vylezl z vody. Nedalo mi to a zeptala jsem se:

"Tak co, jaká je voda, dá se to?"

"Ano, je moc příjemná, sice tady zkraje studená, ale když plavete dál, je krásně teploučká."

Ani nevím, jak se to stalo, ale začali jsme si podívat. Šlo o neuvěřitelně příjemného, upřímného člověka, který mi v kostce popisoval svůj život. Dozvěděla jsem se, že je to velký cestovatel. V rámci svého zaměstnání byl "všude" - jak sám řekl. Od Rakouska, přes Sibiř až do Íránu. Na to, že mu mohlo být dobrých 75 let, měl vynikající paměť na města, části států, jména. Občas mi spadla brada. Původně jsem se zeptala jen na to, jaká je voda. Nakonec jsme si povídali 2,5 hodiny. Dozvěděla jsem se i o jeho rodině.

"Víte, já bych ráda psala profesionálně, více se tím živila. Bavilo by mě psát příběhy."

"A proč to neuděláte?"

"Asi proto, že jsem posera..."

"Řeknu Vám ten svůj, ano?"

"Dobře."

"Jednou jsem přijel do města, píchl jsem kolo, tak jsem zastavil. Přišla ke mně malá holčička a začala mě poučovat:

́Ne, takhle se přece neutahují šroubky, to musíte takhle. ́

́A jak to víš, copak o tom můžeš něco vědět? ́

́Ano, protože koukám na dědu a on to utahuje jinak. ́

Holčička neustále mluvila o svém dědovi, tak jsem se zeptal, proč taky nemluví o tatínkovi.

́Nemám tátu. Táta byl hajzlík. Víte, já jsem takový polosiroteček."

́A kde máš mámu?

́Aaaale, támhle už půlhodiny vykecává se sousedkou a já na ni musím čekat. ́

́Jak se jmenuješ? ́

́Po svém tátovi, ten byl Láďa. ́

́Aha, takže ty jsi Ladislava. ́

́Ne, Lada.

Víte, jednou jsem zamlada přijel na motorce do jednoho městečka. Poznal jsem tam jednu ženu a tehdy motorky moc lidí nemělo. Byli jsme na zábavě a ta slečna mě poprosila o svezení, že se na motorce ještě nikdy nevezla. Naložil jsem ji a vyrazili jsme. Najednou začalo strašně pršet, takže jsme promokli na kost. Řekla mi, ať se k ní domů jdu osušit. No, tak jsme se u ní doma sušili..."

"Počkejte, neříkejte mi, že..."

"Otočil jsem se směrem, který ukazovala holčička a uviděl její maminku kráčet k nám. Najednou maminka zbledla, ukázala na mě prstem a ptá se:

́Nejmenujete se náhodou Láďa? ́

́Ano... ́

Žena se otočila na svou dcerku a snad ještě v šoku povídá:

́Tak tohle je tvůj táta... ́

Ano, byl jsem táta malé Lady..."

Nevěděla jsem, co říct. Napadlo mě jediné...

"Měl byste o svém životě napsat knihu. Máte obrovské množství zážitků, dostal jste od života velké množství lekcí. Napište knihu."

"Já už ji mám napsanou, ale už nemám motivaci na dokončení."

Loni měl pán nehodu na kole. Srazila ho žena ve 110 km/h. Našli jej 15 m od silnice. Vyvázl "jen" se zlomenou nohou a poškozeným uchem. Zrovna zítra jde pán na operaci, tak si prý přijel užít ještě vody a sluníčka. Loni mu také zemřela manželka. Jela z práce na kole a... Nechápe, jak se to mohlo stát, ale její přední kolo odpadlo. Najela na kanál, spadla na hlavu... Ležela 14 dnů v kómatu. Umřela...

Tímto se starému pánovi klaním. Za jeho odvahu, jeho znalosti, jeho sílu, jeho otevřenost. Má za celý svůj život tolik pestrých zážitků jako nemá mnoho z nás za celý náš život.

Třeba se tento příběh dostane až k němu. Vyjadřuji tímhle úctu ke stáří a úctu k jisté osobnosti, která se nepotkává denně. Předal mi jedno důležité poselství, aniž by si to sám uvědomil... Život je potřeba žít naplno. Zkoušet, nevzdávat se, především se nebát... Protože nic není nemožné!

Laskavost

Vím, že mám neuvěřitelné štěstí na lidi. Vždycky, ať už jsem byla sama v podnájmech nebo žila s partnerem, jsem vždy měla skvělé sousedy, skvělé kolegy, skvělé kamarádky. Během let, postupně, jak se všichni vyvíjíme, mění se i lidé kolem nás. Vlastně jinak - oni se nemění, měníme se my. Mění se naše vnímání, naše přemýšlení, naše cíle, naše emoční vzorce, naše náhledy na sebe samotné nebo naopak vhledy do nitra nás samotných. Každý si projde fází, kdy někoho ze svého života musí pustit a začne přemýšlet nad tím, proč tady ten konkrétní člověk byl a jakou lekci mu měl přijít udělit. I já měla několik kamarádek, které se mnou prošly fázemi mého vývoje, pomohly mi v mých životních pádech a potom prostě odešly. Je jedno, jaký důvod k tomu byl, nicméně se dobrovolně rozhodly nebýt nadále v mém životě.

Nejdřív mě tyhle věci mrzely, ale potom při zpětném pohledu, mi došlo, že to tak bylo správné. Ony mi něco předaly, každá jednotlivá osoba mi předala to nejlepší (nebo nejhorší) možné a pak odešla. Takovéto lekce, příchody a odchody, nám totiž ukazují něco, co jsme si do té doby neuvědomovali. 

To samé partneři. Dokud nemilujeme samy sebe (ano, mluvím k nám ženám), může nás milovat muž, kterého jsme si vysnily? Když k sobě samé nejsme laskavé, jak k nám může být laskavý muž? 

Mám pocit, že já osobně si prošla fází, kdy jsem v AHA momentu pochopila vše podstatné. Tím podstatným je, že JÁ jsem na prvním místě a JÁ bych pro sebe měla být tou nejdůležitější. Když budu JÁ šťastná se svým životem, ve svém těle, se svým domem, svou prací, svým vývojem, pak budou šťastné mé děti a můj partner/manžel. 

A i když na tohle zapomínáme v návalu běžných a každodenních starostí, je dobré si na chvíli sednout, zastavit se a zamyslet se nad tím, zda život, jaký žiju teď je takový, který mi přináší radost. Strašně lehce se totiž stane to, že jsme tak zavalené povinnostmi a negativními postoji, že na sebe zapomeneme být laskavé.

Já se dnes zamyslela nad tím, jak strašně špatně pečuji o svoje tělo. Ano, sice často běhám, denně se snažím praktikovat yogu, ale pak to všechno zkazím jídlem. To do sebe hážu ve stoje, ve stresu, rychle. A co pak z toho vzniká? Jen bolení žaludku, zloba na sebe, jak jsem strašná, že si nenajdu ani čas na klidný oběd/snídani/večeři. Dámy, kolik z nás takhle jí? Žije? A zase - tím, že si tohle uvědomuju, můžu začít měnit. Lepšit. Tak pojďme do toho! Já už se o to pokouším!

Upršené víkendy

Víkendy jsou fantastické. Právě proto, že se nikam nemusíme honit. Teď už nám začínají i upršené víkendy, kdy děti můžou lítat v pyžamech klidně do oběda. Kdy se můžou dívat na pohádku dvě hodiny a mně to neirituje. Kdy nehulákám Rrychle, rychle do školky, spěcháme, šup, šup." Myslím, že i děti milují víkendy, protože jejich režim je naprosto volný. 

Vzpomněla jsem si dnes na to, jak pro mě víkendy představovaly kdysi jen utrpení. Strávit celé dva dny v domě, kde mi nebylo dobře, byl pro mě trest. Nešlo utéct ani se schovat. Když pršelo, nešlo jít ani ven. Na těchto vzpomínkách si uvědomuju, jak se každý vyvíjíme. Jak to, co jsme před několika lety mohli nenávidět, najednou můžeme milovat. Kdyby to jen trochu šlo, protáhla bych víkendy na tři dny odpočinku. Když pět dní v týdnu žijete jen tím, že chodíte do práce, nevíte kam dřív skočit, staráte se o to nejzákladnější v domácnosti a tak nějak i v rychlosti o děti, sobota přináší o to větší úlevu, klid. Jede se na výlet, sedí se doma, večer se kouká na pohádku/film. Hodně se jí, hodně se pije, hrají se hry, jezdí se na kole, spí se do té doby než nás cokoli/kdokoli vzbudí, aniž by nám do ucha zařval budík. 

Pro nás jsou víkendy svátky. Manžel doma, rodina pohromadě. Mluvíme, mlčíme, smějeme se, hulákáme, plánujeme, cestujeme, mlsáme, odpočíváme. Všechno tohle je něco, co mě nikdy neomrzí. Ale co je nejdůležitější... Jsme spolu. Spokojení. Šťastní. 

Buďte také šťastní. Co je víc?!

Výživa pro tělíčko

Vyzkoušela jsem za svůj život strašnou spoustu tělových mlék, másel a všeho podobného. Mám velmi suchou kůži a ještě k tomu takový zlozvyk si strašně škrabat nohy. Hlavně v zimě, to trpím hodně. A taky ve stresu. V období, kdy se bojím nebo řeším zásadní věci.

Když se nemažu, mám opravdu hodně suchou kůži na celém těle, včetně obličeje. No, hold Váta, suchý a studený yogový typ. Hodně mi pomáhalo tělové mléko Nivea, ale to nejhustší, které jsem potřebovala a kupovala, se pracně roztíralo. 

Ovšem nedávno při návštěvě Francie, jsem objevila doslova poklad. Tělové máslo The body shop. Něco tak luxusního jsem dlouho svému tělu nedopřála. Nejen, že sprchový gel zvláční, ale už jen po srpcháči zůstane kůže nádherně jemňounká a voňavá. A co potom tělové mléko... To je slast! 

Kdyby někdo chtěl příště z Francie přivézt, hlaste se. Zjistím cenu a v případě zájmu vezmu každému, co bude chtít a potřebovat. Doporučuji tyhle dvě sady, vůně každé z nich je nepopsatelná! 

Odbočky a překážky

Dlouho jsem nepřidala žádný příspěvek. Hodně práce a hodně starostí s tím spojených. Dnes, po 3 týdnech 150%ního fungování jsem měla možnost protřídit si myšlenky v hlavě. Vyhodit to, co tam nepatří a zaměřit se na to, co by tam být mělo. Udělat sumarizaci posledních týdnů. 

Dochází mi, jak moc jsem se odklonila od svého snu. Jak mě okolnosti dotlačily do stavu "Teď makej, užívat si meditací, klidu a dělat si čistky v hlavě můžeš potom." K tomuto "POTOM" jsem se dostala po třech týdnech. Děti jsou na víkend pryč, já si konečně zaběhala bez "rychle, rychle zpátky domů kvůli práci", pak si rozložila svou milovanou yogovou podložku a praktikovala svou Ashtanga yogu. 

Všechno má najednou znova jasné barvy a jasný směr. Jako bych během těch hektických dnů zapomněla, kdo jsem a co chci. Jak jednoduché je nechat se pohltit světem, který je tak rychlý. Jak jednoduché je nechat se zatáhnout do stresu. Jsem se asi přestala mít ráda, když jsem do toho dobrovolně skočila. Bohužel (nebo Bohudík) jsem Býk, který nevzdává věci, dokud neztratí smysl toho, co dělá  a proč. Takže jsem dřela jak mourovatá, abych večer padla jak sťatý strom. 

A dnes konečně přišlo uvolnění, odplavení všech povinností a zůstal jen čas na mě a mé myšlenky. Prostor, který občas potřebujeme každý. A tak jsem znova zapřemýšlela nad svou cestou. Měla jsem jít rovně a zvolila jsem odbočku. Prozatím nelze říct, jestli je to špatně nebo dobře, jasné ovšem je, že můj cíl se vzdálil. Teď se znova otáčím k vidině přede mnou a pevně věřím, že to znova přijde. 

Ovšem přišla překážka a je otázkou, jak se k této překážce postavit. Čelem? Nebo ji na chvilku odsunout a užít si aspoň dva dny volna? Neřešit? Dělat, že neexistuje? Tohle neumím... Když je něco špatně, trápí mě to. O to víc, pokud se to dotýká nejen mě, ale i nejbližších. 

Asi bude nejlepší počkat a nechat se vést. Protože všechno je tak, jak má být. Že ano?!