Miluji příběhy. Vždycky jsem ve svém životě měla obrovské štěstí na lidi. Ať už jsem potkávala různé osobnosti, anebo jen někdo zajímavý byl mým sousedem. obohatilo můj život setkání s nimi natolik, že...
... jsem po povídání si s každým jednotlivým člověkem měla chuť udělat něco velikého. Napsat jejich příběh. Setkat se s nimi znova, pokud šlo o naprosto cizího člověka, se kterým jsem se prostě jen tak seznámila. Třeba dnes... NIC na vsi se stává zajímavým. Žiju tady jako poustevník, nestýkám se z tohoto mini městečka vůbec s nikým. Znám sousedy, znám prodavačky v obchodě a tím to začíná i končí. Po neuvěřitelném maratonu tahání krabic z garáže do nového bydlení a z domu zpátky do garáže (občas jsem to vzala i přes 3 sklepy, které tady máme a další 2, které jsem objevila omylem), jsem dnes měla konečně volno! Volno znamenalo vstát, upravit se a vyrazit po 20 dnech bydlení tady do města. Vyzvednout si řidičák, který tam na mě 3 měsíce čekal, až ho vyzvednu (ta moje krátkodobá paměť...).
Rychle vyřízeno, rychlý příjezd zpátky do mé "nory". Nějak mě Brno za posledních pár let unavilo natolik, že jsem se nezdržovala ani v Prostějově a těšila se zase na tu svou samotu, kterou si upřímně vychutnávám. Dokončeno všechno potřebné, tudíž jsem přepnula konečně na modul OPRAVDOVÝ ODPOČINEK.
Sbalila jsem tašku a šla k vodě. Nikde nikdo, usmívala jsem se a přemýšlela, co je dneska vlastně za den a proč mám pocit, že je pátek. Možná to slovo ODPOČINEK ve mně evokovalo prostě relax, volno, svoboda, klid. Lehla jsem si a chytala bronz dobrých 5 minut, než mě to přestalo bavit. Měla jsem nutkání se pořád rozhlížet, asi jsem byla plná adrenalinu ještě z toho šíleného kolotoče - krabice - garáž - doma. Kde se vzal, tu se vzal, najednou si vedle mě rozložil deku postarší důchodce. Obrovská travnatá plocha všude kolem mě a on si tu deku dá dva metry od mé osušky. Rozladilo mě to. Chtěla jsem si číst. O samotě. Chytat bronz. O samotě.
Pán vylezl z vody. Nedalo mi to a zeptala jsem se:
"Tak co, jaká je voda, dá se to?"
"Ano, je moc příjemná, sice tady zkraje studená, ale když plavete dál, je krásně teploučká."
Ani nevím, jak se to stalo, ale začali jsme si podívat. Šlo o neuvěřitelně příjemného, upřímného člověka, který mi v kostce popisoval svůj život. Dozvěděla jsem se, že je to velký cestovatel. V rámci svého zaměstnání byl "všude" - jak sám řekl. Od Rakouska, přes Sibiř až do Íránu. Na to, že mu mohlo být dobrých 75 let, měl vynikající paměť na města, části států, jména. Občas mi spadla brada. Původně jsem se zeptala jen na to, jaká je voda. Nakonec jsme si povídali 2,5 hodiny. Dozvěděla jsem se i o jeho rodině.
"Víte, já bych ráda psala profesionálně, více se tím živila. Bavilo by mě psát příběhy."
"A proč to neuděláte?"
"Asi proto, že jsem posera..."
"Řeknu Vám ten svůj, ano?"
"Dobře."
"Jednou jsem přijel do města, píchl jsem kolo, tak jsem zastavil. Přišla ke mně malá holčička a začala mě poučovat:
́Ne, takhle se přece neutahují šroubky, to musíte takhle. ́
́A jak to víš, copak o tom můžeš něco vědět? ́
́Ano, protože koukám na dědu a on to utahuje jinak. ́
Holčička neustále mluvila o svém dědovi, tak jsem se zeptal, proč taky nemluví o tatínkovi.
́Nemám tátu. Táta byl hajzlík. Víte, já jsem takový polosiroteček."
́A kde máš mámu?
́Aaaale, támhle už půlhodiny vykecává se sousedkou a já na ni musím čekat. ́
́Jak se jmenuješ? ́
́Po svém tátovi, ten byl Láďa. ́
́Aha, takže ty jsi Ladislava. ́
́Ne, Lada.
Víte, jednou jsem zamlada přijel na motorce do jednoho městečka. Poznal jsem tam jednu ženu a tehdy motorky moc lidí nemělo. Byli jsme na zábavě a ta slečna mě poprosila o svezení, že se na motorce ještě nikdy nevezla. Naložil jsem ji a vyrazili jsme. Najednou začalo strašně pršet, takže jsme promokli na kost. Řekla mi, ať se k ní domů jdu osušit. No, tak jsme se u ní doma sušili..."
"Počkejte, neříkejte mi, že..."
"Otočil jsem se směrem, který ukazovala holčička a uviděl její maminku kráčet k nám. Najednou maminka zbledla, ukázala na mě prstem a ptá se:
́Nejmenujete se náhodou Láďa? ́
́Ano... ́
Žena se otočila na svou dcerku a snad ještě v šoku povídá:
́Tak tohle je tvůj táta... ́
Ano, byl jsem táta malé Lady..."
Nevěděla jsem, co říct. Napadlo mě jediné...
"Měl byste o svém životě napsat knihu. Máte obrovské množství zážitků, dostal jste od života velké množství lekcí. Napište knihu."
"Já už ji mám napsanou, ale už nemám motivaci na dokončení."
Loni měl pán nehodu na kole. Srazila ho žena ve 110 km/h. Našli jej 15 m od silnice. Vyvázl "jen" se zlomenou nohou a poškozeným uchem. Zrovna zítra jde pán na operaci, tak si prý přijel užít ještě vody a sluníčka. Loni mu také zemřela manželka. Jela z práce na kole a... Nechápe, jak se to mohlo stát, ale její přední kolo odpadlo. Najela na kanál, spadla na hlavu... Ležela 14 dnů v kómatu. Umřela...
Tímto se starému pánovi klaním. Za jeho odvahu, jeho znalosti, jeho sílu, jeho otevřenost. Má za celý svůj život tolik pestrých zážitků jako nemá mnoho z nás za celý náš život.
Třeba se tento příběh dostane až k němu. Vyjadřuji tímhle úctu ke stáří a úctu k jisté osobnosti, která se nepotkává denně. Předal mi jedno důležité poselství, aniž by si to sám uvědomil... Život je potřeba žít naplno. Zkoušet, nevzdávat se, především se nebát... Protože nic není nemožné!
Žádné komentáře:
Okomentovat