Laskavost

Vím, že mám neuvěřitelné štěstí na lidi. Vždycky, ať už jsem byla sama v podnájmech nebo žila s partnerem, jsem vždy měla skvělé sousedy, skvělé kolegy, skvělé kamarádky. Během let, postupně, jak se všichni vyvíjíme, mění se i lidé kolem nás. Vlastně jinak - oni se nemění, měníme se my. Mění se naše vnímání, naše přemýšlení, naše cíle, naše emoční vzorce, naše náhledy na sebe samotné nebo naopak vhledy do nitra nás samotných. Každý si projde fází, kdy někoho ze svého života musí pustit a začne přemýšlet nad tím, proč tady ten konkrétní člověk byl a jakou lekci mu měl přijít udělit. I já měla několik kamarádek, které se mnou prošly fázemi mého vývoje, pomohly mi v mých životních pádech a potom prostě odešly. Je jedno, jaký důvod k tomu byl, nicméně se dobrovolně rozhodly nebýt nadále v mém životě.

Nejdřív mě tyhle věci mrzely, ale potom při zpětném pohledu, mi došlo, že to tak bylo správné. Ony mi něco předaly, každá jednotlivá osoba mi předala to nejlepší (nebo nejhorší) možné a pak odešla. Takovéto lekce, příchody a odchody, nám totiž ukazují něco, co jsme si do té doby neuvědomovali. 

To samé partneři. Dokud nemilujeme samy sebe (ano, mluvím k nám ženám), může nás milovat muž, kterého jsme si vysnily? Když k sobě samé nejsme laskavé, jak k nám může být laskavý muž? 

Mám pocit, že já osobně si prošla fází, kdy jsem v AHA momentu pochopila vše podstatné. Tím podstatným je, že JÁ jsem na prvním místě a JÁ bych pro sebe měla být tou nejdůležitější. Když budu JÁ šťastná se svým životem, ve svém těle, se svým domem, svou prací, svým vývojem, pak budou šťastné mé děti a můj partner/manžel. 

A i když na tohle zapomínáme v návalu běžných a každodenních starostí, je dobré si na chvíli sednout, zastavit se a zamyslet se nad tím, zda život, jaký žiju teď je takový, který mi přináší radost. Strašně lehce se totiž stane to, že jsme tak zavalené povinnostmi a negativními postoji, že na sebe zapomeneme být laskavé.

Já se dnes zamyslela nad tím, jak strašně špatně pečuji o svoje tělo. Ano, sice často běhám, denně se snažím praktikovat yogu, ale pak to všechno zkazím jídlem. To do sebe hážu ve stoje, ve stresu, rychle. A co pak z toho vzniká? Jen bolení žaludku, zloba na sebe, jak jsem strašná, že si nenajdu ani čas na klidný oběd/snídani/večeři. Dámy, kolik z nás takhle jí? Žije? A zase - tím, že si tohle uvědomuju, můžu začít měnit. Lepšit. Tak pojďme do toho! Já už se o to pokouším!