pondělí 23. března 2020

Očista

Taky se vás dotkla. Ta nemoc... Ten Covid-19. Všichni o něm víme. Někdo se bojí, někdo z něj šílí, někdo ho stále nebere dost vážně. Patřím do skupiny, která jej vnímá, ale nehysterčí. Prostě přijímám věci tak, jak jsou. Samozřejmě, pokud by se tohle dotklo mé rodiny, nejspíš bych pociťovala větší strach. Ale já mám strach z jiných věcí. Třeba z takových jako "Co zase zítra, proboha, uvařím k obědu?" Moje noční můra. Mám pocit, že v kuchyni trávím 60% svého volného času. Peču, vařím, peču, vařím, uklízím myčku, skládám do ní nádobí a zase peču a vařím. A vymýšlím. Menu pro masožravce a menu pro vegetariána. Menu pro malé dítě. Nikdy jsem toho tolik nevařila jako v posledních dnech. Jsou dny, kdy máme teplý oběd i večeři. Opravdu z toho šílím. 

A co domácí výuka? Další ze šíleností. Učit se v domácnosti, kdy mám za zadkem malé dítě, které nepochopí, že TEĎ prostě fakt nemůžu stavět kostky, protože musím něco vysvětlit dvojčatům, nelze. Škola, domácí vyučování. Někdy bych se chtěla třeba jen zavřít na záchod na 5 minut. 5 minut dělat, že tady nejsem a přečíst si třeba jeden článek v časopise. Nejde to. Zrovna má Vivi období, kdy chytá paniku, jestliže mě dvě vteřiny nevidí. Okamžitě slyším "Máma, máma, máááááááááámaaaaaa, aaaaaaaaaaaaa!!!!" Někdy se mi chce i brečet. To ve chvíli, kdy si sednu ke kávě a přijde jedno, druhé, třetí dítě. A vždycky to každé dítě má svůj velký problém. Který potřebuje vyřešit hned. Znáte to, mámy? 

Kapitola sama o sobě je každodenní, nepřetržité bytí všech členů rodiny (manžel má tu výsadu, že může zmizet do práce). Neustálá přítomnost dětí. Neustálé mluvení. Ať už jejich nebo televize. Pořád je u nás řev. Extrémní pro jedince, který je hypersenzitivní. Extrémní pro člověka, který potřebuje i ticho. Utíkám do přírody. Už ráno chvilku po 5. hodině, chvilku po tom, co je trocha světla. Moje chvíle, která udržuje mé duševní zdraví v pořádku. Má praxe yogy na podložce by byla velmi přínosná, pokud bych ji zavedla ve svém dni v době ticha. Které je ráno kolem 5. hodiny. Jenomže to moje tělo nezvládá. Je zkrácené, nejde to. Nejde ani pozdrav slunci. Potřebuji aspoň chvilku, abych rozproudila krev. S běháním je to snazší. Proberu se, připravím snídani pro všechny, obleču se a mizím. Prostě pryč. Do ticha. Cestou posbírám bylinky na čerstvý čaj nebo do jídla. 

Občas je to boj o udržení nervů v pořádku. Udržení mysli v pořádku. Umění se nezbláznit. Považuji to za velkou zkoušku. Ne, že by se mi karanténa nelíbila, ale čeho je moc, toho je příliš. To ticho mi stačí. Aspoň hodinu ticha, absolutního ticha. Kdy po mně nikdo nic nechce. Kdy nemusím řešit, co uvařit kobylkám. Kolik úkolů ještě nemáme. Jak zabavit přetažené dítě. Úplná karanténa nastává ve chvíli, kdy mi přestává fungovat telefon. Žádné kontakty. Žádný Instagram. Žádný Facebook. Dokonce ani Viber. Messenger. Nic. Taková situace mi najednou umožňuje po dlouhé době vzít do ruky knížku. Časopis. Mám toho velké kupy, protože poslední roky jsem prostě nebyla schopná přečíst cokoli. Usínala jsem u toho v posteli a přes den se číst opravdu nedá. 



A tak si nakonec při své každodenní chvilce ticha v posteli uvědomuji, že jsou ta karanténa a rozbitý telefon, přínosné situace. Protože nevidím zprávy, nevidím ostatní a jejich světy, které momentálně žijí. Já žiju ten svůj. Jsem donucena prožívat každý přítomný okamžik svého vlastního života a najednou přichází taková čistka. Nemluvím o uklizených a protříděných skříních, které jsem stihla udělat. Mluvím o té vnitřní čistce. O tom čase, kdy můžu zapřemýšlet konečně, co ano a co ne. 

A uvědomuji si, že tahle čistka byla velmi podstatná a musela přijít. Shodou okolností s jarem. S očistou krve pomocí každodenně nasbíraných kopřiv. S uvědoměním si, že život není o sociálních sítích. 

Život je teď. Odložte telefony. Odložte povinnosti, které počkají. Využijte karanténu k vnitřní očistě své duše. Je to luxus 


středa 27. března 2019

Osobní rozvoj a jak se k němu dopracovat

Těhotenství úspěšně za mnou. Porod úspěšně za mnou. 

Všechny mámy mi dají za pravdu, že tři děti prostě dají zabrat. Ať si každý říká, co chce, je to záhul. Jsou dny, které jsou světlejší a dny, které jsou na skok z okna (jak si občas ztěžuji svému muži - zatím trpělivě poslouchá ;)). Moc mi chybí čas, který bych strávila jen se sebou samou. Jediný, který se mi pro sebe podaří ukradnout je třicet minut na yogamatce a to si opravdu nenechám nikým ukrást. Jakmile nejmenší člen rodiny zavře oči (občas je ještě ani nezavře), okamžitě rozkládám podložku a začínám. Snažím se naladit na svůj dech, protáhnout zkrácené svaly, vypustit myšlenky, které se honí hlavou... Máte to taky tak? Celý den se motáte kolem dětí, rodiny, vaříte, věšíte prádlo, uklízíte myčku, vysáváte, utíráte prach... A najednou je večer a Vy zase zjišťujete, že jste se nedostala k sobě? Že jste si zase nenalakovala nehty, že jste zase nepřečetla tu knížku o učení se angličtiny, zase jste nestihla vyřídit nejnutnější emaily?

No, tak takhle nějak probíhalo posledních mých 14 dnů, kdy u nás doma frčí ve velkém slovo neštovice. U všech tří dětí propukly, takže mé dny jsou jen o natírání fialkou, natírání mastičkami, dávání kapiček na svědění... Pořád dokola. A tak se mi tady týden práší na nově objednanou knížku, visí tři dopisy, které je potřeba zanést na poštu, yogamatka je víc srulovaná za skříní, než že by byla rozložená na podlaze...



A otázka osobního rozvoje je někde upozaděna... Což mě samozřejmě mrzí a já si říkám, jak to, sakra, dělají ostatní mámy? Ty dokonalé, které vidím na Insta nebo FB s usmívajícími se dětmi, příspěvky, kde jsou fotky se zákusky a dobrým kafem, knížkou v ruce... Mámy dvou, tří dětí, jak to děláte???



Jakákoli rada, kde najít sílu a energii? Večer ryji pusou o zem... Snažím se, jakmile jsou děti u pohádky a Vivi spí, ale většinou se jedná o hodinku a to je taaak málo!

Beru jakékoli tipy ;)



pondělí 5. listopadu 2018

Těhotenství 3 v 1 vs. Těhotenství 2 v 1

První tři měsíce... Boj za to se nepozvracet. Povedlo se. První trimestr žaludek na vodě, potřeba jíst a přitom nechuť cokoli jíst. Smíšené pocity. "Přece ses těšila, chtěla si vyzkoušet těhotenství jen s jedním miminkem, ne?", mluvím k sobě.




Druhý trimestr... Smiřování se s přibýváním na váze. Bylo a nebylo na mě těhotenství poznat. Myšlenky těžké jak olovo - "jak, proboha, zvládnu tři děti???". Fyzicky to bylo lepší, mnohem lepší, žaludek se uklidnil. Konečně! Ale co ta hlava, jak zastavit ten proud myšlenek?




Třetí trimestr... Těžký a únavný. Jde už jen o čekání na... Na toho našeho třetího aktivního benjamínka. Příprava oblečení, příprava dvojčat na příchod dalšího člena rodiny a na to, že nebude mámina pozornost jen u nich. Už to není jen o nich...




Všechny měsíce a týdny by mohly vyprávět. Jeden den lepší, druhý horší. Jeden den slzy, druhý den smích. Někdy obojí naráz. V říjnu začínám chytat paniku, co když opravdu porodím dřív, a tak manžela nutím nakupovat dárky k Vánocům při každé návštěvě obchoďáku. Jakéhokoli! Ve velkém, co když na tyhle věci nebudu mít po porodu myšlenky/čas/náladu? Snažím se dodělat resty, snažím se odpočívat. Vylepšuju to doma, mám potřebu neustále něco vyhazovat ze skříní, z jednotlivých místností. Mám potřebu uklízet - co když odjedu už dnes, vždyť tady ti tři moji shnijí ve špíně. Mám potřebu všechno, co rozdělám, také rychle dokončit. Žádné těsto na lince s tím, že upeču něco později. Co kdybych odjela rodit??? Těsto by mě tu počkalo i za týden...





Beru do ruky minerál a snažím se připravit na realitu, která nastane po porodu. Dost blbý je, že na tohle se připravit nedá. Vyspat se do zásoby? Připravit cokoli dopředu? Nemyslím, že by to mohlo takhle fungovat...





Tak já jdu... Zase čekat... A zase dodělávat resty... No přece "co kdyby???"


Očista

Tak y se vás dotkla. Ta nemoc... Ten Covid-19. Všichni o něm víme. Někdo se bojí, někdo z něj šílí, někdo ho stále nebere dost vážně. Patří...