Je mi tak špatně, že mám pocit, že už žádné další natřásání nezvládnu. Po téměř dvouhodinové jízdě autobusem, kdy si pan řidič vzal do hlavy, že čím více děr vybere, tím dostane víc bodů, mi bylo zle jak psovi.
Po sto letech jsem se pustila autobusem, ačkoliv šlo o nedobrovolné vzdání se auta a dobrovolné svěření svého života do rukou pana řidiče. Konečně po vystoupení lapnu čerstvý vzduch do plic a koukám na hodinky. Potom na jízdní řád, ve kterém jsem se nikdy v životě nevyznala. Už jako malá jsem s tím bojovala a nikdy z něj nemohla nic vyčíst.
Sedám si na lavičku a radši zůstávám na chladném vzduchu než abych vlezla do hypermarketu přeplněného lidmi. To už bych tam možná opravdu mohla začít zvracet. Pozoruji starší paní, která se belhá spolu s hůlkou směrem k jízdnímu řádu. Zřejmě tam taky nic nemůže vyčíst.
"Nevíte, prosím, v kolik jede autobus do Uničova?"
"Jejda, to nevím, ale podívám se Vám..."
No, nic moc nedokážu vyčíst, ale nakonec uvidím nějakou hodinu, tak ji také paní sdělím. S myšlenkou "snad jí ten autobus fakt pojede".
Paní si sedá vedle mě na lavičku a kouká před sebe. Nedá mi to a zahájím konverzaci (celá já, stejně jako v příběhu z léta - http://www.kreativnimama.cz/2017/09/jedno-moudre-poselstvi.html)...
"Jedete na hřbitov?" (Taška plná svíček a blížící se dušičky)
"Ano, leží tam manžel. Normálně tam jezdím na kole, ale dnes je taková zima a už taky bude brzy tma, že mě napadlo radši se dnes pustit autobusem. Já moc autobusem nejezdím, ale v takové zimě už je to asi lepší."
"Tak snad ten autobus pojede," přitakávám a modlím se, že jsem řekla paní správnou hodinu odjezdu.
"A Vy jezdíte na kole, když máte nemocnou nohu?" (Hůlka, kterou si paní položila jako věrnou kamarádku vedle sebe)
"Ano, já to vždycky nějak zvládnu. Chci se hlavně hýbat, vždyť sedím jen doma, potřebuju i pohyb. Dřív jsem se hýbala hodně, ale teď mám špatná kolena, tak to nejde tak dobře."
"Tak to jste moc šikovná, že se takhle snažíte dostat ven a nesedět jen na gauči."
"Víte, já kdybych se nehýbala, tak zlenivím a pak už bych na tom gauči mohla skončit do konce života. Dřív jsem se hýbala hodně, chodila jsem cvičit, ještě před 5 lety jsem se dvakrát týdně protahovala. I dnes se snažím každé ráno aspoň o mírné protažení, ale už to nejde tak dobře, bolí to."
"A nedělala jste náhodou yogu?"
"Ano, to je právě to, o čem mluvím, že jsem dělala před pěti lety ještě. Chodila jsem tady do Prostějova k manželům (nevzpomenu si bohužel na jméno!), kteří lekce vedli jako jedni z mála tady v Prostějově. Teď už je toho všude plno, ale já chodila pořád k nim, byli podobně staří jaká já a chodila tam spousta lidí podobně smýšlejících. Měla jsem to tam moc ráda."
"A proč už nechodíte na yogu? Možná kdybyste objevila tady v Prostějově, že se cvičí nějaká velmi jemná forma yogy, anebo si doma jen sama udělala pár ásán, bylo by to pro Vás příjemné."
"Kdepak, teď už to tolik nejde. A nikdo tam už se mnou ani nechce chodit. Lidi ve stáří zleniví. Mám teď syna, který za mnou občas přijede s přítelkyní, ti taky dělají yogu. Téměř snacha se zabývá zdravou výživou, nedají do pusy jen tak něco. Pokaždé jim upeču buchtu a oni se pokaždé ptají, jestli jsem tam dala olivový olej, domácí vajíčka. Zrovna teď jsem pekla štrúdl a oni povídají ´Tys to potřela kupovaným vejcem, že jo?´. Oni poznají všechno, tak se snažím to nešidit. Ale ne vždy mám doma domácí vajíčka nebo olivový olej, tak do buchty dám, co mám."
"To se o ně hezky staráte. Jste mi udělala chutě na štrúdl. Jestli ho oni nechtějí, přijdu si k Vám já :)"
"Můžete, bydlím tady v Prostějově", usmála se na mě paní taktéž.
Povídaly jsme si a povídaly a pak přijel autobus. Opravdu v dobu, kterou jsem vyčetla z jízdního řádu. Můj se přiřítil o pár minut později a já celou cestu - snad abych nemusela myslet na svůj obracející se žaludek, snad proto, abych nemyslela na tu zimu, která mnou lomcovala - přemýšlela, jak na své cestě potkáváme lidi, kteří s námi souzní. Mám období, kdy řeším jen yogu a vše s ní spojené, dám se do řeči na autobusovém nádraží se starší paní, která téměř celý svůj život praktikovala yogu.
Vesmír mě baví... Čím víc konkrétnější přání vysílám, tím více se mi jich plní, ukazuje a přichází ke mně. Občas sice oklikou a s lekcí, které nerozumím, ale on i smysl tohoto se potom nějakým způsobem vyplaví.
Mějte oči otevřené. Nikdy nevíte, koho na své cestě potkáte. A taky je dobré poslouchat a nechat se vést. Když už nevíte kudy kam, zpomalte a poslouchejte. Třeba kouzelnou babičku, která si zrovna sedne vedle Vás na nádraží...
Žádné komentáře:
Okomentovat