pátek 4. srpna 2017

Rodiče, zamyslete se!

Jeden z mých starších článků, který měl velikou odezvu a nečekané reakce. Není to o tom, soudit kterékoli rodiče... Článek slouží jen k zamyšlení, třeba se v tom leckterý rodič i najde, nicméně... Stačí nad tím popřemýšlet a zauvažovat. 

Dnes ráno jsem byla svědkem hodně nepříjemné scény. Zacloumalo to se mnou do té míry, až mi vyhrkly slzy do očí. Přijížděla jsem do ulice jedné (radši) nejmenované základní školy. Ulice byla úzká a já s tou svou stařičkou Felicií musela vynaložit dvakrát tolik energie na otočení se a couvání. Zpomalila jsem na krok, mapovala terén, kde by se dalo nejsnadněji zaparkovat a nenacouvat přitom do kolem stojících aut dalších, po ránu, uhoněných rodičů, kteří odváželi či přiváželi své ratolesti do školy. Všimla jsem si, že za mnou jede větší bílé auto, snad dodávka (přesto, že denně slyším od svých čtyřletých dvojčat „to je Mercedes, BMW, Škoda, tohle je Audi, mami,“ nepoznám všechny značky aut - promiňte mi, děti :)). Ve chvíli, kdy jsem přibrzdila a rozhlížela se, jak nejlépe najet, otočit a zacouvat, uviděla jsem ve zpětném zrcadle, jak si muž za volantem brblá pod nosem. Zřejmě si myslel něco o neschopných blondýnách (ale já opravdu jen přibrzdila, žádné manévry jsem nepředváděla), ale bylo mi to jedno. V klidu jsem se otočila, zaparkovala, pustila blikačky a vystoupila z auta. Bohužel jsem viděla to, co jsem vidět radši neměla. Periferním viděním jsem zahlédla vystoupivšího otce, který oběhl auto, otevřel dveře a vytáhl svého asi 7 - 8 letého syna. Doslova ho vyvlekl. Zatřásl s ním tak silně, až chlapečkovi lomcovala hlava a asi aby si to zapamatoval, tak ho otec ještě strčil do zad, až jsem měla strach, že chlapeček upadne. Vybral to (naštěstí!!!) a proběhl kolem mě. Viděla jsem jeho slzy v očích. Viděla jsem ty sevřené rtíky. Cítila jsem ten strach a bezmoc, vztek na vlastního otce. O tři vteřiny po chlapečkovi běžela z auta zřejmě jeho sestra. Snad jen o rok starší. Běžela stejně rychle jako bráška před ní. Přestala jsem předstírat, že tam nejsem a nic nevidím a koukla se tomu „tátovi“ přímo do očí. Doufám, že viděl moje opovržení. Můj pohled, který říkal „Ty si říkáš TÁTA???“

Já vím, že občas jsou špatné dny, kdy je člověk přetažený, unavený, vyčerpaný. Znám tyto stavy a taky jsem na svá dvojčata protivná. Taky po nich křičím, když mi vytečou nervy. Taky jim občas plácnu, když už něco nejde po dobrém ani po zlém. Ale nikdy bych se s nimi neloučila takovýmto způsobem. Člověk přece nikdy neví, zda se něco v průběhu dne nestane. Ráno se rozloučím s dítětem a odpoledne už ho třeba nemusím vidět. Proboha, jak se to občas, RODIČE, chováte? Chápu, že ne všechny dny jsou jen dobré, ale zuřit takovým způsobem na své dítě? Ublížit mu tímhle způsobem?

Nechci soudit... Třeba měl ten otec důvod takhle se chovat... Viděla jsem jen jednu scénu vytrženou z kontextu. To ovšem nemění nic na tom, že je mi z takových situací strašlivě smutno... Měla jsem chuť toho chlapečka obejmout... A taky říct tomu muži, aby se nad sebou zamyslel. Aby popřemýšlel nad tím, co způsobuje svému dítěti... Aby zauvažoval nad tím, že takhle se k němu může chovat jeho syn, až sám tento muž zestárne...

Rodiče, buďte za své děti vděční. Buďte na ně laskaví. Dávejte jim více lásky než hněvu. Více naslouchejte a méně poučujte. Děti potřebují být MILOVÁNY...



Žádné komentáře:

Okomentovat

Očista

Tak y se vás dotkla. Ta nemoc... Ten Covid-19. Všichni o něm víme. Někdo se bojí, někdo z něj šílí, někdo ho stále nebere dost vážně. Patří...